Archiv
Nalezené příspěvky
Krize - životní nebo typicky hraniční?
Ahoj!
Dlouho jsem nic nenapsala, ale čas od času postuju příspěvky i na instáči hraničářů, což jste asi zjistili.
Dnešní text je tak trochu nejasný a nejistý. Je to tak trochu text volající o pomoc a zároveň pomoc odmítající, což je typický no. Nechci nikoho zatěžovat, ale zároveň to teď sama dost nezvládám. Emoce a nálady se mi začaly měnit během dne, ale během dne fakt několikrát. Chvíli jsem ok, mám bojovnou náladu, pocit, že všechno dokážu a za další chvíli je to zlý zlý a zlý. A nevím, čím to je a jak a proč, ale dost možná tomu přispívají i další faktory, který jsou prostě u mě špatně a to je i fyzický zdraví mimo to psychický, protože když prostě víte, že je něco špatně, tak je vám hůř, zároveň ale víte, že je to propojený, a že kdybyste se hodili do klidu a pohody, tak se to třeba vyřeší. Ale ne. To prostě není možný. Připadáte si už fakt totálně na dně. A samozřejmě ty myšlenky. Nojo... klasika, co říct, nad čím se pozastavit, vždyť to už ani není zajímavý, když nato myslíte tak často. Nemá pak význam vůbec tohle vnímat, lidi to přestávají brát vážně, protože to je prostě normálka, normálka se kterou se naučili žít. Oni jo, vy ne, jen vy víte, že jednou to nemusí být už jen normálka a strašně byste si přáli, aby ti nejbližší měli na jeden jediný den vaše tělo, duši, myšlení, všechno. Aby to jeden den vyzkoušeli, aby to pochopili. Protože i když tvrdí, že chápou, tak nechápou. Je to jak boj s větrnými mlýny, je to jak cesta do neznáma, kde ztratíte mapu, je to jak neustále se opakující gramofonová deska, která nemá konce. Je to jako tmavej hnusnej sklep, ze kterýho není cesty ven, je to jako vy, temný a vnitřně totálně prázdný, navenek se snažící skrýt tu temnotu umělým světlem, který jste někde našli z posledních sil a doufáte, že tu umělotinu nikdo nepozná.
U hraničáře, který je zrovna na dně, nenávidí se a má myšlenky na sebevraždu, může odsuzování, ať už jakékoliv, ze strany okolí (a zvláště blízkých) tyhle pocity prohloubit. Někdy může být jedna zraňující věta poslední kapkou, po které se hraničář prostě rozhodne, že to skončí. Je to samosebou ta nejhorší možná reakce a varianta, která se nabízí, ale je důležité o tom mluvit. Dlouho to říkáme, dlouho o tom přemýšlíme, dlouho s tím různě nakládáme, ale pak stačí jedno lusknutí prsty a najednou zase ta temnota. Nic než empatie a podpora nepomůže - nic to nestojí a může to kolikrát zachránit životy.
To co cítím teď, to je moc zvláštní. Nedokážu to popsat, nedokážu s tím nijak naložit. Je to zase novinka. Občas se to stává, ochromí vás pocit, kterej ještě neznáte, nebo znáte, ale je něčím doplněnej, něčím dalším, co bolí. A říkáte si - kolik toho zvládnu a kdy přijde ta poslední kapka, která prolomí hráz a všechnu tu břečku vyleje ven? Kdy ?
Zítra?
Dneska?
Hned teď?