Emočně nestabilní porucha osobnosti

Ahoj!

Dlouho jsem nic nenapsala, ale čas od času postuju příspěvky i na instáči hraničářů, což jste asi zjistili.

Dnešní text je tak trochu nejasný a nejistý. Je to tak trochu text volající o pomoc a zároveň pomoc odmítající, což je typický no. Nechci nikoho zatěžovat, ale zároveň to teď sama dost nezvládám. Emoce a nálady se mi začaly měnit během dne, ale během dne fakt několikrát. Chvíli jsem ok, mám bojovnou náladu, pocit, že všechno dokážu a za další chvíli je to zlý zlý a zlý. A nevím, čím to je a jak a proč, ale dost možná tomu přispívají i další faktory, který jsou prostě u mě špatně a to je i fyzický zdraví mimo to psychický, protože když prostě víte, že je něco špatně, tak je vám hůř, zároveň ale víte, že je to propojený, a  že kdybyste se hodili do klidu a pohody, tak se to třeba vyřeší. Ale ne. To prostě není možný. Připadáte si už fakt totálně na dně. A samozřejmě ty myšlenky. Nojo... klasika, co říct, nad čím se pozastavit, vždyť to už ani není zajímavý, když nato myslíte tak často. Nemá pak význam vůbec tohle vnímat, lidi to přestávají brát vážně, protože to je prostě normálka, normálka se kterou se naučili žít. Oni jo, vy ne, jen vy víte, že jednou to nemusí být už jen normálka a strašně byste si přáli, aby ti nejbližší měli na jeden jediný den vaše tělo, duši, myšlení, všechno. Aby to jeden den vyzkoušeli, aby to pochopili. Protože i když tvrdí, že chápou, tak nechápou. Je to jak boj s větrnými mlýny, je to jak cesta do neznáma, kde ztratíte mapu, je to jak neustále se opakující gramofonová deska, která nemá konce. Je to jako tmavej hnusnej sklep, ze kterýho není cesty ven, je to jako vy, temný a vnitřně totálně prázdný, navenek se snažící skrýt tu temnotu umělým světlem, který jste někde našli z posledních sil a doufáte, že tu umělotinu nikdo nepozná. 

U hraničáře, který je zrovna na dně, nenávidí se a má myšlenky na sebevraždu, může odsuzování, ať už jakékoliv, ze strany okolí (a zvláště blízkých) tyhle pocity prohloubit. Někdy může být jedna zraňující věta poslední kapkou, po které se hraničář prostě rozhodne, že to skončí. Je to samosebou ta nejhorší možná reakce a varianta, která se nabízí, ale je důležité o tom mluvit. Dlouho to říkáme, dlouho o tom přemýšlíme, dlouho s tím různě nakládáme, ale pak stačí jedno lusknutí prsty a najednou zase ta temnota. Nic než empatie a podpora nepomůže - nic to nestojí a může to kolikrát zachránit životy. 

To co cítím teď, to je moc zvláštní. Nedokážu to popsat, nedokážu s tím nijak naložit. Je to zase novinka. Občas se to stává, ochromí vás pocit, kterej ještě neznáte, nebo znáte, ale je něčím doplněnej, něčím dalším, co bolí. A říkáte si - kolik toho zvládnu a kdy přijde ta poslední kapka, která prolomí hráz a všechnu tu břečku vyleje ven? Kdy ?

Zítra?

Dneska?

Hned teď?

Ahoj,

mám teď takový pocit zmaru. Absolutního zmaru, kterej mě provází dost nárazově. Zase pociťuju takový ty šílený změny - od jednoho ke druhýmu. Strašně se chci udržet v klidu a snažím se pořád si opakovat, že o nic nejde. Nic se nestane. V pondělí dělám státní závěrečnou zkoušku. Celý moje vysokoškolský studium probíhalo docela dobře, až do nástupu na magistra, kdy jsem začala mít ty psychický problémy už celkem často. Najednou všechno bylo složitější, najednou mi ty věci začaly rezonovat v hlavě tak silně, že jsem dokonce už ani neriskovala nebo riskovat nechtěla. Celýho bakaláře jsem prošla tak, že jsem věci měla vlastně poměrně na háku a vycházelo to. Bylo to totiž po vydřeným gymplu, kdy už neměla chuť se tím dál trápit, ale nevydrželo to moc dlouho. Ve chvíli, kdy jsem totiž začala o tom, co potřebuju dokázat (potřebuju, abych dokázala všem, že na to mám...) přemýšlet, začal se dít přesný opak, najednou už nevycházelo téměř nic. Mám hotové skoro všechny části zkoušek, dalo to zabrat mám obhájenou skvělou diplomku, na kterou jsem vážně hrozně moc hrdá, ale nemůžu dodělat tu poslední jednu jedinou zkoušku, u které už jsem vyplýtvala dva pokusy ze tří a v pondělí mě čeká ten poslední. 

A já se sama sebe ptám, jestli to ještě má smysl, jestli dokážu ráno vstát z postele a dojít tam se vztyčenou hlavou a nepřemýšlet. A ať už to dopadne jak chce, vzít to jako výzvu, výzvu k něčemu dalšímu, novýmu. Je přece tolik možností a tolik horších věcí než jedna jediná , třeba podělaná, zkouška. Ale stejně, pořád je to te´d to nejvíc co chcete dokázat a máte strach z toho selhání. Jak docílit v hlavě toho, aby to nebylo důležitý, když víte, že vlastně zas až tolik není? A lidi vám i opakují, že vás budou mít rádi, i když to uděláte, i když ne. Je to fajn, podpora od přátel, kolegů, prostě je to hezký a mělo by to pomoct, ale pořád to nejde. Brodíte se těma s*ačkama a nejde z nich vylézt ven.  A ještě vás srazí vás na kolena jedna jediná osoba, i když je prostě v obležení všech těch podporujících osob kolem vás, který by to měli prostě hravě smáznout. V podstatě  je to ta jediná osoba, která může za váš perfekcionismus, za to, že potřebujete vždycky víc, i když už máte to, co jste si dali za cíl. Že vám to nestačí, že pořád potřebujete něco někomu dokazovat. 

Ale co sobě? Však o sobě víte, jací jste, co vám jde, jaké vlohy a talenty máte. Tak proč? Proč se nechávám tak snadno srazit na kolena? Protože ona vidí jen sebe a nic jiného! A najednou mi dochází, že se občas chovám podobně, a že na světě jsou důležitější věci než titul, papír na to, že jste dělali školu, že vlohy a talenty vám prostě žádný papír do těla nezákoduje. A i když to možná bude bez toho papíru těžší a i když budete muset ty vlohy a talenty asi častěji obhajovat a někdy to možná právě proto, že papír nemáte, neklapne, je to lepší, než se nechat zlomit tím, že něco nemůžete podložit a tím si usnadnit cestu. A už mě nebaví vidět jen sebe. Chci vidět ty, na kterých mi nejvíc záleží. A to je ten zlom emočně nestabilní poruchy! Řešíme jen sebe, pořád dokola jen sebe, protože naše porucha je nejhorší na světě (ani náhodou neni, sorry)! Ježišimarja, je to úplná kravina, bezbřehá blbost, která je prostě čistě jen sobecká a ačkoliv se nám stalo spoustu věcí, kvůli kterým jsme se do toho srabu dostali a jsme prostě hraniční a emočně nestabilní, což ale samozřejmě i s těmi problémy kolem je i součástí naší porouchané osobnosti, nebudeme přece sakra zbytek života trávit tím, že uvidíme jen sebe, protože kolem jsou další lidi, spousta dalších, kteří mají miliony problémů, které jsou daleko horší než ty naše. A záleží na nich, pokud jsou pro vás důležití!

Tak se společně sbírejme a nehleďme jen na sebe! To je totiž poslední krok, závěrečná zkouška hraniční poruchy. Ne nějaká přiblblá státnice nebo jiná podobná věc, které význam přikládáme jen proto, že někdo jednou řekl, že cár papíru bude mít význam a nedošlo mu, že to celý nebude fér, protože štěstí, protože lidskej faktor, protože daná situace, protože stres a protože spousta věcí, který prostě nemůžeme ovlivnit. Nechtějte ovlivňovat, co ovlivnit nemůžete, nechtějte ani předělat lidi, který předělat už nemůžete, předělávejte sebe k lepšímu, ovlivňujte SEBE a dívejte se kolem, neřešte se tolik, tím si nepomůžete, na baopak!

A jestli na mě chcete myslet, tak to dělejte, ale já už jsem nad sebou stejně alespoň částečně vyhrála! 

Mějte se!

Ahoj lidi,

moc díky za vaše zprávy, za veškerá hezká slova, zároveň si cením toho, že dokážeme držet spolu. Nově vznikla instagramová stránka @soshranicari, která mimo mailu má sloužit jako SOS ve chvílích, kdy nemůžete na terapii, nepomáhaj léky, nepomáhaj věci, které běžně pomáhaj a nefunguje na pomoc ani žádná appka. Ta "instáč věcička" sjednotila lidi, takže když se mrknete na sledující a sledované, najdete tam x dalších lidí, který jsou tu proto, aby si vzájemně pomáhali - s některými už tu zkušenost mám já sama a je to skvělý. Klidně na svém instagramu můžete stránku i mail sdílet, nebo nemusíte, to už je jedno. I kdyby nás bylo jen pár desítek, bude to super úspěch! 

Zároveň nemůžu slíbit, že budu online pořád, nemůžu slíbit ani to, že vždycky odepíšu, protože chodím do práce a někdy mám stavy, kdy vám pomoct nedokážu, ale vynasnažím se udělat maximum pro to, abych odepsala každému, i když ne třeba hned, tak buďte trpěliví. Řekněte si třeba, že počkáte se sebedestruktivníma myšlenkama až na dobu, kdy vám odepíšu já nebo kdokoliv jiný, koho si třeba v již zmíněných sledujících a sledovaných najdete. Nevěřím tomu, že by vám alespoň někdo neodepsal. 

A další věc. Sebelitování je krásná věc, někdy to třeba udělat můžete, ale nemá smysl to dělat dennodenně, pak to nemá moc efekt. A poslední věc! Za mě je to tak, že já to chci zvládnout bez léků pouze s pomocí terapie a věcí, který mě z toho dokážou dostat. Už sem komunikovala se spoustou lidí, který to zavrhujou rovnou dopředu, protože si řeknou, že bez těch prášků prostě nebudou fungovat, taky jsem ty myšlenky už měla. Chce to hodně odhodlání, ale u mě to funguje, u jiných ale nemusí. Je potřeba jen najít něco, co vždycky zabírá, každej to má jinak! Ale hlavně, je každého právo, jakým způsobem si vybere to zdolat, tak nikoho o ničem nepřesvědčujte, vy sami víte, jak a co na vás působí!

Tak na ty dobrý dny!

Mějte se!

Ahoj,

dlouhá odmlka, já vím, ale mělo to svý důvody. Na začátku jsem tu někde psala, že se může stát, že se dlouho neozvu. Ta chvíle nadešla, nejen proto, že jsem učitelka a teď mám prázdniny, což je super období na to se sebou něco dělat a snažit se zabojovat, protože času je víc. Navíc, v červnu jsem ke konci měsíce zase začala mít dost zvláštní stavy. Došlo mi, že některý věci mi prostě dělají daleko větší problém než dřív. Kupříkladu dřív jsem zvládala velký skupiny lidí, nevadilo mi to, nebyl ani problém jít do metra. A teď jsem najednou měla být na koncertě Eda Sheerana, kde bylo dalších 79 999 lidí. Bylo to chvilkama dost zvláštní, ale zvládla jsem to. Ale nešlo jen o to, šlo taky o věci, který mě posouvaly pořád jen směrem dolů - a jasný, ono se řekne snadno, že i pád na držku je pohyb dopředu, ale v tomhle případě to není ani tak pád na držku jako spíš pád na úplný temný dno, ze kterého podle vás už není úniku. A chvilkama je prostě ten pocit, že je to konec, silnější než cokoliv jinýho. A když už pak i okusíte ten stav, kdy vaší racionalitu převáží ta iracionální stránka, tak máte pocit, že jste mega selhali. Čím víc se tím zabývám a čím víc se tomu věnuju, dochází mi, že je potřeba o těch pocitech mluvit, ať jsou jakýkoliv. Ale s kým? S někým, kdo to nezažívá a jehož náhled na svět je v době "depky" (ne deprese, ale prostě ve špatným období) úplně racionální? To asi ne. Bylo potřeba se chytit stébla, protože toho se tonoucí chytá.

Poslední měsíc a kousek teda vymetám všemožný "akce" expresivních terapií, který nejsou ani nikde ofiko, prostě jsou to akce, který random někdo z nás udělá a vy tam přijdete a je to dost na pohodu. Buď se hraje na hudební nástroje a zpívá a dělá všechno možná v tomhle duchu - muzikoterapie, nebo se maluje - arteterapie, nebo se sehrávají různý životní scénky a reaguje se na ně - dramaterapie. Žádný léky, žádný extrémy, prostě jen to, co je běžně dostupný s lidma, který přesně znají váš pocit v době zmaru i váš pocit v době radosti. A vlastně my to asi máme o dost složitější, než lidi bez diagnózy, ale já bych nikdy za nic s nikym nevyměnila to období radosti, kdy moje pocity štěstí a pohody jsou tak intenzivní, až se mi z toho chce brečet, ječet, a všem zlepšovat dny. Je to tak dokonalej pocit, že ta temná období za to asi stojí prostě. Chvílema žiju s pocitem, že mě nikdy nemůže pochopit někdo "normální" (ač nemám slovo normální ráda, přesto ho použiju, protože to jinak nedokážu vyjádřit, za mě to je ale takhle - co je jako normální a kdo to kdy určil?), a tak si říkám, zda třeba začínat vztahy s někým, kdo je bez diagnózy, ale kdoví, kdo zná odpověď na to, jestli by to mělo být tak či jinak? A srdci neporučíš!

Tak vám prostě zase píšu, svoje pocity, slátaniny, plácám asi pátý přes devátý a nějak se v tom možná motám, ale ráda bych poznamenala, že je skvělý, že tahle naše skupinka lidí - na čemž se shoduji s hraničářkou na hraně - odkaz na její instagram zde - @hranicarka_na_hrane, prostě drží skvěle při sobě a je ochotná si vždycky vzájemně vypomoct. Nejlepší na tom je, že klidně můžete být cizí, přijdete na fb stránku, napíšete, že jste v krizi a ihned se vám ozve x lidí, abyste napsali, zavolali, šli ven, cokoliv. Je to vlastně hezký v tomhle světě, kdy jsou si lidé lhostejní a raději než vám do očí se dívají do mobilního telefonu.

Takže ne, neměnila bych!

A protože vím, jaký to je, když je vám špatně, připojuju sem mail, na který se kdykoliv kdokoliv z vás může ozvat s jakýmkoliv problémem. 

soshranicari@seznam.cz

Mějte se!

A hodně sil!

K

Poslední dva dny jsem emočně naprosto rozložená, přecitlivělá, ne smutná ani depresivní, spíš mam tu náladu, kdy mě rozbrečí mimino, který veze maminka v kočárku nebo štěňátko, který prostě potkáte jen tak na ulici, nález čtyřlístku nebo třeba slova některých osob. Máte chuť udělat takový to "aaaaaaw božínečkuuuu to je úúúúúžasňoulinkatý". Bože... Jo, i tak se asi dá definovat jedna z nálad BPD. A zas k tomu ty krásný a intenzivní pocity. Všude kolem. Hromada lásky, hromada pochopení, hodně jste toho dokázali, nic není nemožný, všechno je možný, všechno zvládnete, jste geniální a krásný, přitažlivý, máte chuť mega koketovat s kdekým a seznamovat se jen tak s random lidma, ale k tomu každejch pět sekund brečíte dojetím z něčeho úplně odlišnýho než před minulejma pěti sekundama. Teď mě třeba dojalo to, že píšu, jak se dojímám. Dojemný... 

A třídíte. Ve svojí hlavě třídíte myšlenky. Většinou to dáte, přetřídíte je, ale pak si řeknete, že můžete zvládnout víc - to už většinou přeceníte síly, ale stejně do toho jdete po hlavě. A začnete přemýšlet. O svý favourite person. Nebo o více takovejch persónách. Copak je to důležitý? Je! Shromažďujete kolem sebe hromady lidí a nakonec zjišťujete, že máte kolem sebe jednoho lháře, jednoho manipulátora, jednoho závistivce, jednoho idiota, jednoho člověka, kterej za každou cenu potřebuje kopírovat co děláte, dalšího člověka, kterej za každou cenu potřebuje být vždycky lepší než vy, jednoho člověka, kterej udělá všechno proto, aby aspoň jako lepší vypadal a  využije k tomu nějakou sociální síť, protože na víc se nezmůže. Pak máte kolem sebe lidi, co jsou fajn, ale jsou banda tupců, který se s váma sotva zaposlouchaj do poezie prokletejch básníků nebo si s váma přečtou E. A. Poa, protože budou radši řešit jiný lidi. 

A pak je tu ta jedna osoba, která by vás nikdy v životě nenechala na dně a když na něm jste, tak je taky, protože je to pro ni zničující. Osoba, která by vás přenesla přes propast a sama do ní spadla, jen aby vás zachránila. Osoba, jejíž pouto k vám je tak neskutečný, až se vám z toho občas tmí před očima nebo se z toho skoro nemůžete nadechnout. A víte, že je vám nejlíp. Ale stejně žijete ve strachu, co zas poděláte. A říkáte si, že to za to nestojí, trápit někoho, kdo je vám tak blízkej a je tak důležitej pro vás a vy pro něj. A že byste měli tu osobu nechat jednou pro vždy být. Jenže tahle úvaha je úplně mimo mísu. 

A víte proč je mimo mísu? Protože....Takovej člověk stojí za to, abyste si vybojovali tu výhru a zlomili to.

Ach jo, jsem zas dojatá. 

Nechcete se seznámit a pokecat?

Dnešní den je celkem klidnej. Já totiž zase dýchám. Sice jsem projela bouřkou a průtrží mračen, jakou jsem už dlouho nezažila ani v těch svejch nejhorších emocionálních projevech, ale stálo to za to. Ta porucha osobnosti je docela svině. Zapříčiní totiž mnohdy nejen ty deprese, šílený nálady a chuť spáchat sebevraždu, ale taky s vámi může hodně zacloumat co se psychosomatiky týče. Pro ty, kdo by nevěděli, co psychosomatika je, jednoduše řečeno - zhorší se  vám zdravotní stav, najednou jste dost nemocní, ale příčina nutně nemusí být v tom, že jste někde něco chytli, spíš bývá právě v psychice a projevuje se všemožně tělesně. Včerejšek byl dokonce u mě tak vtipnej, že už to nešlo ustát bez pomoci lékařů. 

Ale ok, s tímhle se dovedu asi porvat. Potíže se zdravím mívám docela často, protože u mě psychosomatika funguje na jedničku. Teď je to trochu horší. Najednou to totiž vypadá, že moje tělo se brání samo sobě. Že pravděpodobně budu mít něco, co je na celej život, nevyléčitelný, autoimunitní onemocnění, kdy se tělo v podstatě samo ničí. A tak se ptám sama sebe, mám tohle zapotřebí? A když vím, že s BPD (borderline personality disorder = hraniční porucha osobnosti) se dá něco dělat, tak proč to sakra neudělám a nevyhnu se tím všem těm stresům z toho, co že mi to sakra zase je?

Ale popravdě řečeno, dneska jsem fakt našla nějakej zvláštní klid. Došlo mi, že ať se děje cokoliv, nějak to dopadnout musí, a že je mi vlastně vcelku jedno jak to dopadne. Jediný co vím, a teď nechci vypadat, jako že to vzdávám, je to, že pokud neporazím tu svini, tak nezdolám ani všechny ty zdravotní problémy. A  pokud se mi to nepodaří, tak to holt bude muset nadobro skončit. Ale co horšího se stane? Nic. 

Vlastně proč necítit ten klid? 

Prostě jen klid. Dýchat. To je přece nejvíc, ne?

Kdysi, ještě před diagnózou emočně nestabilní poruchy, jsem bývala optimistka, holka, co si šla za svým, co jí nic nezastavilo, holka, pro níž motto " Nikdy nedovol, aby tě strach z prohry vyřadil ze hry", bylo každodenní kafe. Občas mi říkali sluníčko, občas vílo, což zní dost ujetě, ale fungovalo to dost na principu, že kam jsem přišla nebo s kým jsem strávila čas, tak tam bylo veselo a pohodově. Úplně jsem do sebe nasávala problémy druhých a nechala je krásně odletět někam pryč a užívala si život každým dnem jak to jen šlo. Pomáhala jsem lidem, kteří neměli nic, jejichž život byl katastrofa, lidem, kteří se pokusili zabít, lidem, kteří brali drogy, kteří trpěli všemožnými poruchami. 

A všechno bylo možný a s tímhle přístupem vlastně i většina věcí nějak vycházela tak, jak jsem chtěla. Fungovalo to, rezonovalo ve mně to dobrý, to, že chci pomáhat, že chci něco dělat pro lidi a vracelo se to, všechno! Do puntíku! 

Teď je vše jinak. Snaha o to vrátit to zpátky tu je, ale už nikdy to asi nebude takový. 

Momentálně se sama sebe ptám, jestli by nebylo lepší o té diagnoze nevědět. Ale co by, kdyby...

Asi nebylo, nevěděla bych, že se s tím dá něco udělat. Posledních pár dní je to fajn, věci se daly do pohybu, uvědomuju si perfektně co chci, s kym chci trávit svuj čas, komu se chci věnovat, komu ne, komu chci pomoct a komu ne. Všechno je ok, říkám si, to bylo snadný... Snadný jako facka. Jen se sebrat a vzít do rukou všechnu sílu a odvahu, která mi zbývá a postavit se tý svini čelem. A nenechat jí rozbíjet mě, ale rozbíjet jí. Ale pak se stane maličkost. Zdánlivě úplná blbost vás zase šoupne kousek zpátky. Protože někdo, na kom vám moc záleží je z vás v háji, to jsou ty vztahy emočně nestabilního člověka. Obří intenzita přátelství, obří intenzita lásky, donutíte člověka, aby bez vás nemohl žít, a pak ho pomalu ničíte svým idiotským přístupem, kterej nedovedete zastavit ani vysvětlit. A pak přijde samozřejmě i sprška z okolí. Od lidí, kteří toho dotyčného člověka znají a vidí to, jak ho ničíte. Okolí by vás asi zajímat nemělo, mělo by to být fuk, kdo vás sakra může soudit, když vás nezná. Ale i přesto ... tahle skvělá porucha nějakým způsobem vždycky zapříčiní to, že se nakonec cejtíte na nic ať děláte co děláte. A vy nechcete, strašně se tomu bráníte, ale pak se zase sami sebe ptáte, má to vůbec smysl zkoušet? 

Přijdete o spoustu lidí, o přátele, o kus rodiny, o lásku. Protože nemáte koule na to říct, jak to je, protože pořád zabředáváte v tom stereotypu, kdy to ničí vás a ne vy ničíte to! 

A vlastně, koho to zajímá, jakej příběh máte za sebou? Koho zajímá, jaký problémy máte a proč se třeba chováte tak nevyzpytatelně? Nikoho! 

Znáte tyhle pocity? Tak pozdravte, ta svině je zas tu a snaží se vás zničit! A když jí budete ignorovat, tak to bude horší. Tak pozdravte, zatněte zuby i pěsti a sejměte to! Teď! Hned! 

Ráno začalo dost zvláštně. Probudila jsem se asi po třicátý, protože noc provázely noční můry, takže o zábavu postaráno. Bolest hlavy taková, že máte pocit, že vám z ní za chvíli vyleze minimálně baby vetřelec. Což se samozřejmě projevuje i na ranní náladě, která je naprosto ukázková. Svrhnout ze skály, kdyby to šlo a byly tu někde skály. 

Ještě k tomu mám dneska suplovat dvě hodiny výtvarky, ideál pro člověka, co je dementní i v tom, aby nakreslil čáru podle pravítka, natož kreslit cokoliv jinýho. 

Venku je hnusně, je mi zima, a z bolesti hlavy mě bolí i oko. Sakra. Jak ho žmoulám, rozmazala jsem si řasenku.

Dneska to bude den nanic. Ty běžně uklidňující momenty, hodina zpěvu, odpolední terapie, zatím moc nezabírají zlepšovat moje rozpoložení. Tak aspoň to bude mít ty správný grády.

Už mě nebaví to psát. 

Co dál? 

Jdu v duchu kritizovat život.

Čau! 

Čaute,

nadpis už asi vypovídá o tom, o čem se tu dnes chci rozepsat. Včera jsem chtěla ještě přispět něčím fakt hezkým a pozitivním a zakončit to idiotský ráno nějakým happyendem, ale vždycky nemůže bejt posvícení a taky vždycky ještě může bejt o něco hůř. Nad vodou a v klídečku mě drží to, že ta blbá náladička byla v celym dnu celkem dost stabilní, což je pro emoční nestabilitu celkem výjimečnej stav. Snaha dostat se z toho "všechno mě se*e" módu sice byla, na pár minut se to dokonce i podařilo, vtipný video, člověk, kterýho máte rádi, pár vtípků od dětí, terapie. Pak se zamýšlíte a říkáte si, jestli jste třeba na ta videa neměli koukat celý den nebo jestli jste třeba neměli trávit čas s tím, s kým vám je fajn. To už většinou míváte chuť si vyrvat všechny vlasy, něco rozbít, řvát, rozbít si hubu před zrcadlem nebo prostě jen tak spadnout do další dementní náladičky. Why not?

Vždycky až zpětně vám dochází, že něco nějak mohlo být. Ptáte se sami sebe, jestli by to třeba nemohlo přijít někdy včas, nějaká ta ušlechtilá, krásná a boží myšlenka k řešení tohohle. A pak se zase zamýšlíte, že řešíte krucinál jen sebe, a že kolem vás je triliarda lidí, který by možná potřebovali pomoct a maj se daleko hůř. Ale jako fakt! Takže si začínáte připadat jako hrozný sobci, což určitě povede k nějakýmu mega propadu do propasti negativních myšlenek. A nebo taky ne, protože si to všechno uvědomujete. Psychosomatika taky funguje krásně, takže od toho dne, kdy jste se celej den něčím užírali a vlastně jste ani nevěděli moc čím, nemůžete pořádně dýchat, dusíte se, pro někoho, kdo se uklidňuje zpěvem, docela smůla. 

Takže teď... teď se podívám z okna. Oukej, svítí sluníčko, nebe je modrý, celej den budu s dětmi na nějaký akci, takže za ně sice zodpovídám, ale v podstatě chilltime. Dost času na přemýšlení o tom, jak docílit toho, aby to už skončilo. Nemyslim život, myslim tuhle věc, se kterou se musím každej den rvát a chci to zabít. :D Bože... už si připadam vážně jako blázen...

Dneska to půjde prostě! Dneska to dám! 

Dneska bude posvícení!

Nebude hůř, bude líp!

Dam vědět, jak to dopadlo... :)