Dýchám
Dnešní den je celkem klidnej. Já totiž zase dýchám. Sice jsem projela bouřkou a průtrží mračen, jakou jsem už dlouho nezažila ani v těch svejch nejhorších emocionálních projevech, ale stálo to za to. Ta porucha osobnosti je docela svině. Zapříčiní totiž mnohdy nejen ty deprese, šílený nálady a chuť spáchat sebevraždu, ale taky s vámi může hodně zacloumat co se psychosomatiky týče. Pro ty, kdo by nevěděli, co psychosomatika je, jednoduše řečeno - zhorší se vám zdravotní stav, najednou jste dost nemocní, ale příčina nutně nemusí být v tom, že jste někde něco chytli, spíš bývá právě v psychice a projevuje se všemožně tělesně. Včerejšek byl dokonce u mě tak vtipnej, že už to nešlo ustát bez pomoci lékařů.
Ale ok, s tímhle se dovedu asi porvat. Potíže se zdravím mívám docela často, protože u mě psychosomatika funguje na jedničku. Teď je to trochu horší. Najednou to totiž vypadá, že moje tělo se brání samo sobě. Že pravděpodobně budu mít něco, co je na celej život, nevyléčitelný, autoimunitní onemocnění, kdy se tělo v podstatě samo ničí. A tak se ptám sama sebe, mám tohle zapotřebí? A když vím, že s BPD (borderline personality disorder = hraniční porucha osobnosti) se dá něco dělat, tak proč to sakra neudělám a nevyhnu se tím všem těm stresům z toho, co že mi to sakra zase je?
Ale popravdě řečeno, dneska jsem fakt našla nějakej zvláštní klid. Došlo mi, že ať se děje cokoliv, nějak to dopadnout musí, a že je mi vlastně vcelku jedno jak to dopadne. Jediný co vím, a teď nechci vypadat, jako že to vzdávám, je to, že pokud neporazím tu svini, tak nezdolám ani všechny ty zdravotní problémy. A pokud se mi to nepodaří, tak to holt bude muset nadobro skončit. Ale co horšího se stane? Nic.
Vlastně proč necítit ten klid?
Prostě jen klid. Dýchat. To je přece nejvíc, ne?