Když to za to stojí!
Poslední dva dny jsem emočně naprosto rozložená, přecitlivělá, ne smutná ani depresivní, spíš mam tu náladu, kdy mě rozbrečí mimino, který veze maminka v kočárku nebo štěňátko, který prostě potkáte jen tak na ulici, nález čtyřlístku nebo třeba slova některých osob. Máte chuť udělat takový to "aaaaaaw božínečkuuuu to je úúúúúžasňoulinkatý". Bože... Jo, i tak se asi dá definovat jedna z nálad BPD. A zas k tomu ty krásný a intenzivní pocity. Všude kolem. Hromada lásky, hromada pochopení, hodně jste toho dokázali, nic není nemožný, všechno je možný, všechno zvládnete, jste geniální a krásný, přitažlivý, máte chuť mega koketovat s kdekým a seznamovat se jen tak s random lidma, ale k tomu každejch pět sekund brečíte dojetím z něčeho úplně odlišnýho než před minulejma pěti sekundama. Teď mě třeba dojalo to, že píšu, jak se dojímám. Dojemný...
A třídíte. Ve svojí hlavě třídíte myšlenky. Většinou to dáte, přetřídíte je, ale pak si řeknete, že můžete zvládnout víc - to už většinou přeceníte síly, ale stejně do toho jdete po hlavě. A začnete přemýšlet. O svý favourite person. Nebo o více takovejch persónách. Copak je to důležitý? Je! Shromažďujete kolem sebe hromady lidí a nakonec zjišťujete, že máte kolem sebe jednoho lháře, jednoho manipulátora, jednoho závistivce, jednoho idiota, jednoho člověka, kterej za každou cenu potřebuje kopírovat co děláte, dalšího člověka, kterej za každou cenu potřebuje být vždycky lepší než vy, jednoho člověka, kterej udělá všechno proto, aby aspoň jako lepší vypadal a využije k tomu nějakou sociální síť, protože na víc se nezmůže. Pak máte kolem sebe lidi, co jsou fajn, ale jsou banda tupců, který se s váma sotva zaposlouchaj do poezie prokletejch básníků nebo si s váma přečtou E. A. Poa, protože budou radši řešit jiný lidi.
A pak je tu ta jedna osoba, která by vás nikdy v životě nenechala na dně a když na něm jste, tak je taky, protože je to pro ni zničující. Osoba, která by vás přenesla přes propast a sama do ní spadla, jen aby vás zachránila. Osoba, jejíž pouto k vám je tak neskutečný, až se vám z toho občas tmí před očima nebo se z toho skoro nemůžete nadechnout. A víte, že je vám nejlíp. Ale stejně žijete ve strachu, co zas poděláte. A říkáte si, že to za to nestojí, trápit někoho, kdo je vám tak blízkej a je tak důležitej pro vás a vy pro něj. A že byste měli tu osobu nechat jednou pro vždy být. Jenže tahle úvaha je úplně mimo mísu.
A víte proč je mimo mísu? Protože....Takovej člověk stojí za to, abyste si vybojovali tu výhru a zlomili to.
Ach jo, jsem zas dojatá.
Nechcete se seznámit a pokecat?