Emočně nestabilní porucha osobnosti

Zdravím...

Dneska jsem skončila opět na samém dně. V hlubinách něčeho, co nedokážu pojmenovat. Ve smutku a očekávání, že někdy třeba bude líp. Momentálně ale tohle očekávání nemůže být asi v mojí hlavě tak intenzivní, aby se vyplnilo. Dnešek byl zvláštní. Najednou mi došlo, že některý věci bych určitě dělat měla a některý zas naopak vůbec. Připadá mi to jako takový prozření, jen s tim rozdílem, že nevím, jak dlouho mi tenhle postoj vydrží nebo nevydrží. Je to dost složitý, naprosto nepochopitelný a jednoho dne nejspíš skončím úplně sama, opět na zemi, a pak už se nikdy nebude čeho chytit. A toho dne... Toho ja se nechci dožít. Protože to by byl ten největší fuckup v životě. Nemít se už čeho chytit. 

Dokola si opakuju tu větu... Nechci být a světě. Připadá mi dobrá, zároveň mi stále zbývá kousek racionality, kterej prostě říká - ty blbko jedna, prober se!

Ale zase převažuje to všechno ostatní. Tak jak jsem se donedávna bála a říkala si, že to nezvládnu, tak se cejtim teď. Po pár dnech téměř absolutní moci nad sebou a svejma náladama jsem zase tam, kde sem byla donedávna. V háji.

A kam dál?

Už nikam. 

Proč taky...