Pokles nálady - klasika
Zdravím,
první můj výlev po úvodním článku bude optimistický, i když ne úplně stoprocentně! Jsem v práci, svojí práci mám ráda a myslím, že to zvládám dost dobře, když si odmyslím občasné výkyvy nálady, kterých si samozřejmě kolegové i děti všimnou. Jsem učitelka, takže v mojí práci je zapotřebí být ve stabilní náladě a klidná. Je to asi dost úsměvné, že dělám něco takového, ale řekla bych, že to dost pomáhá udržovat se v "normálním lidském módu", když to mám říct úplně přímo bez nějakých vytáček.
Práce mě baví, takže dokud v ní jsem, cítím se v 95% případů dobře a zaměstnávám svoje myšlení natolik, že se mi nálady střídají jen málokdy. Ale střídají, o tom žádná. Hůř začíná být odpoledne a navečer, to pak vystřídám i několik nálad během pár hodin. Je to občas dost zoufalý, ale co se dá dělat. Občas pociťuju i svoje vyhýbavý chování - rozuměj tomu tak, že mám třeba něco domluvené a najednou to nějak nejde, najednou to, na co jsem se týden těšila, je prostě problém, protože cítím, jak na mě padá nějaká super melancholická nálada, která by mohla zkazit náladu všem těm lidem kolem. A to nechceš prostě.
Ale dnešní den bude dlouhej, takže se asi nestihnu ani zamyslet nad tím, jakou náladu mám, což je celkem uspokojivý. Určitě to totiž nebude stále a jen v duchu "mám se dobře", přijdou i zkraty a situace, kdy budete mít pocit, že je to se mnou konečná. I to je ale dobrý vidět, číst.
Prvotní "terapeutickej" plán byl takovej, že si budu psát deník v každý takový situaci, ať už pozitivní nebo negativní, ale v každý - tý intenzivní myslím. Chvíli jsem ho psala, pak jsem ho ztratila (protože proč ne, že jo) a upřímně, tohle mi asi dá mnohem víc než psát pořád nějaký žvásty do listinný podoby, kde si je přečtu já a terapeutka a tím to bude končit. Sice jsem tu jako anonymní pisatel, ale i tak si myslím, že to má daleko hlubší smysl než to skrývat. Alespoň pro mě, jako pro někoho, kdo by hledal něco o té své poruše, by to mělo větší cenu.
Tenhle článek jsem rozepsala už dopoledne a teď ho dopisuju, je právě kolem jedné hodiny odpolední a já už trochu vnímám pokles svojí nálady. Na to je dobrý jednak mít něco, čím se zaměstnáte, ale také mít něco, čím dokážete racionálně tyhle stavy řešit. A to je prostě někdy fakt strašnej problém. Nechci pořád utíkat před svejma myšlenkama prací. Nechci dospět do fáze, že nedokážu trávit čas sama se sebou bez toho, abych třeba něco nutně musela dělat, nebo aby musel být někdo se mnou. V první řadě by měl být člověk schopnej žít sám se sebou a srovnat se se svejma myšlenkama. Vůbec tím nemyslím být na všechno sám a nemít se o koho opřít, spíš jako být sám se svojí hlavou. Ale jak? Jak toho docílit?
Až na to přijdu, dám vědět! :) A já na to přijdu!
Žádný poraženecký kecy!
O revuár! :D