Emočně nestabilní porucha osobnosti

Kdysi, ještě před diagnózou emočně nestabilní poruchy, jsem bývala optimistka, holka, co si šla za svým, co jí nic nezastavilo, holka, pro níž motto " Nikdy nedovol, aby tě strach z prohry vyřadil ze hry", bylo každodenní kafe. Občas mi říkali sluníčko, občas vílo, což zní dost ujetě, ale fungovalo to dost na principu, že kam jsem přišla nebo s kým jsem strávila čas, tak tam bylo veselo a pohodově. Úplně jsem do sebe nasávala problémy druhých a nechala je krásně odletět někam pryč a užívala si život každým dnem jak to jen šlo. Pomáhala jsem lidem, kteří neměli nic, jejichž život byl katastrofa, lidem, kteří se pokusili zabít, lidem, kteří brali drogy, kteří trpěli všemožnými poruchami. 

A všechno bylo možný a s tímhle přístupem vlastně i většina věcí nějak vycházela tak, jak jsem chtěla. Fungovalo to, rezonovalo ve mně to dobrý, to, že chci pomáhat, že chci něco dělat pro lidi a vracelo se to, všechno! Do puntíku! 

Teď je vše jinak. Snaha o to vrátit to zpátky tu je, ale už nikdy to asi nebude takový. 

Momentálně se sama sebe ptám, jestli by nebylo lepší o té diagnoze nevědět. Ale co by, kdyby...

Asi nebylo, nevěděla bych, že se s tím dá něco udělat. Posledních pár dní je to fajn, věci se daly do pohybu, uvědomuju si perfektně co chci, s kym chci trávit svuj čas, komu se chci věnovat, komu ne, komu chci pomoct a komu ne. Všechno je ok, říkám si, to bylo snadný... Snadný jako facka. Jen se sebrat a vzít do rukou všechnu sílu a odvahu, která mi zbývá a postavit se tý svini čelem. A nenechat jí rozbíjet mě, ale rozbíjet jí. Ale pak se stane maličkost. Zdánlivě úplná blbost vás zase šoupne kousek zpátky. Protože někdo, na kom vám moc záleží je z vás v háji, to jsou ty vztahy emočně nestabilního člověka. Obří intenzita přátelství, obří intenzita lásky, donutíte člověka, aby bez vás nemohl žít, a pak ho pomalu ničíte svým idiotským přístupem, kterej nedovedete zastavit ani vysvětlit. A pak přijde samozřejmě i sprška z okolí. Od lidí, kteří toho dotyčného člověka znají a vidí to, jak ho ničíte. Okolí by vás asi zajímat nemělo, mělo by to být fuk, kdo vás sakra může soudit, když vás nezná. Ale i přesto ... tahle skvělá porucha nějakým způsobem vždycky zapříčiní to, že se nakonec cejtíte na nic ať děláte co děláte. A vy nechcete, strašně se tomu bráníte, ale pak se zase sami sebe ptáte, má to vůbec smysl zkoušet? 

Přijdete o spoustu lidí, o přátele, o kus rodiny, o lásku. Protože nemáte koule na to říct, jak to je, protože pořád zabředáváte v tom stereotypu, kdy to ničí vás a ne vy ničíte to! 

A vlastně, koho to zajímá, jakej příběh máte za sebou? Koho zajímá, jaký problémy máte a proč se třeba chováte tak nevyzpytatelně? Nikoho! 

Znáte tyhle pocity? Tak pozdravte, ta svině je zas tu a snaží se vás zničit! A když jí budete ignorovat, tak to bude horší. Tak pozdravte, zatněte zuby i pěsti a sejměte to! Teď! Hned!