Archiv
Nalezené příspěvky
Závěrečná zkouška ?!
Ahoj,
mám teď takový pocit zmaru. Absolutního zmaru, kterej mě provází dost nárazově. Zase pociťuju takový ty šílený změny - od jednoho ke druhýmu. Strašně se chci udržet v klidu a snažím se pořád si opakovat, že o nic nejde. Nic se nestane. V pondělí dělám státní závěrečnou zkoušku. Celý moje vysokoškolský studium probíhalo docela dobře, až do nástupu na magistra, kdy jsem začala mít ty psychický problémy už celkem často. Najednou všechno bylo složitější, najednou mi ty věci začaly rezonovat v hlavě tak silně, že jsem dokonce už ani neriskovala nebo riskovat nechtěla. Celýho bakaláře jsem prošla tak, že jsem věci měla vlastně poměrně na háku a vycházelo to. Bylo to totiž po vydřeným gymplu, kdy už neměla chuť se tím dál trápit, ale nevydrželo to moc dlouho. Ve chvíli, kdy jsem totiž začala o tom, co potřebuju dokázat (potřebuju, abych dokázala všem, že na to mám...) přemýšlet, začal se dít přesný opak, najednou už nevycházelo téměř nic. Mám hotové skoro všechny části zkoušek, dalo to zabrat mám obhájenou skvělou diplomku, na kterou jsem vážně hrozně moc hrdá, ale nemůžu dodělat tu poslední jednu jedinou zkoušku, u které už jsem vyplýtvala dva pokusy ze tří a v pondělí mě čeká ten poslední.
A já se sama sebe ptám, jestli to ještě má smysl, jestli dokážu ráno vstát z postele a dojít tam se vztyčenou hlavou a nepřemýšlet. A ať už to dopadne jak chce, vzít to jako výzvu, výzvu k něčemu dalšímu, novýmu. Je přece tolik možností a tolik horších věcí než jedna jediná , třeba podělaná, zkouška. Ale stejně, pořád je to te´d to nejvíc co chcete dokázat a máte strach z toho selhání. Jak docílit v hlavě toho, aby to nebylo důležitý, když víte, že vlastně zas až tolik není? A lidi vám i opakují, že vás budou mít rádi, i když to uděláte, i když ne. Je to fajn, podpora od přátel, kolegů, prostě je to hezký a mělo by to pomoct, ale pořád to nejde. Brodíte se těma s*ačkama a nejde z nich vylézt ven. A ještě vás srazí vás na kolena jedna jediná osoba, i když je prostě v obležení všech těch podporujících osob kolem vás, který by to měli prostě hravě smáznout. V podstatě je to ta jediná osoba, která může za váš perfekcionismus, za to, že potřebujete vždycky víc, i když už máte to, co jste si dali za cíl. Že vám to nestačí, že pořád potřebujete něco někomu dokazovat.
Ale co sobě? Však o sobě víte, jací jste, co vám jde, jaké vlohy a talenty máte. Tak proč? Proč se nechávám tak snadno srazit na kolena? Protože ona vidí jen sebe a nic jiného! A najednou mi dochází, že se občas chovám podobně, a že na světě jsou důležitější věci než titul, papír na to, že jste dělali školu, že vlohy a talenty vám prostě žádný papír do těla nezákoduje. A i když to možná bude bez toho papíru těžší a i když budete muset ty vlohy a talenty asi častěji obhajovat a někdy to možná právě proto, že papír nemáte, neklapne, je to lepší, než se nechat zlomit tím, že něco nemůžete podložit a tím si usnadnit cestu. A už mě nebaví vidět jen sebe. Chci vidět ty, na kterých mi nejvíc záleží. A to je ten zlom emočně nestabilní poruchy! Řešíme jen sebe, pořád dokola jen sebe, protože naše porucha je nejhorší na světě (ani náhodou neni, sorry)! Ježišimarja, je to úplná kravina, bezbřehá blbost, která je prostě čistě jen sobecká a ačkoliv se nám stalo spoustu věcí, kvůli kterým jsme se do toho srabu dostali a jsme prostě hraniční a emočně nestabilní, což ale samozřejmě i s těmi problémy kolem je i součástí naší porouchané osobnosti, nebudeme přece sakra zbytek života trávit tím, že uvidíme jen sebe, protože kolem jsou další lidi, spousta dalších, kteří mají miliony problémů, které jsou daleko horší než ty naše. A záleží na nich, pokud jsou pro vás důležití!
Tak se společně sbírejme a nehleďme jen na sebe! To je totiž poslední krok, závěrečná zkouška hraniční poruchy. Ne nějaká přiblblá státnice nebo jiná podobná věc, které význam přikládáme jen proto, že někdo jednou řekl, že cár papíru bude mít význam a nedošlo mu, že to celý nebude fér, protože štěstí, protože lidskej faktor, protože daná situace, protože stres a protože spousta věcí, který prostě nemůžeme ovlivnit. Nechtějte ovlivňovat, co ovlivnit nemůžete, nechtějte ani předělat lidi, který předělat už nemůžete, předělávejte sebe k lepšímu, ovlivňujte SEBE a dívejte se kolem, neřešte se tolik, tím si nepomůžete, na baopak!
A jestli na mě chcete myslet, tak to dělejte, ale já už jsem nad sebou stejně alespoň částečně vyhrála!
Mějte se!