Emočně nestabilní porucha osobnosti

Zdravím...

Dneska jsem skončila opět na samém dně. V hlubinách něčeho, co nedokážu pojmenovat. Ve smutku a očekávání, že někdy třeba bude líp. Momentálně ale tohle očekávání nemůže být asi v mojí hlavě tak intenzivní, aby se vyplnilo. Dnešek byl zvláštní. Najednou mi došlo, že některý věci bych určitě dělat měla a některý zas naopak vůbec. Připadá mi to jako takový prozření, jen s tim rozdílem, že nevím, jak dlouho mi tenhle postoj vydrží nebo nevydrží. Je to dost složitý, naprosto nepochopitelný a jednoho dne nejspíš skončím úplně sama, opět na zemi, a pak už se nikdy nebude čeho chytit. A toho dne... Toho ja se nechci dožít. Protože to by byl ten největší fuckup v životě. Nemít se už čeho chytit. 

Dokola si opakuju tu větu... Nechci být a světě. Připadá mi dobrá, zároveň mi stále zbývá kousek racionality, kterej prostě říká - ty blbko jedna, prober se!

Ale zase převažuje to všechno ostatní. Tak jak jsem se donedávna bála a říkala si, že to nezvládnu, tak se cejtim teď. Po pár dnech téměř absolutní moci nad sebou a svejma náladama jsem zase tam, kde sem byla donedávna. V háji.

A kam dál?

Už nikam. 

Proč taky... 

Zdravím,

první můj výlev po úvodním článku bude optimistický, i když ne úplně stoprocentně! Jsem v práci, svojí práci mám ráda a myslím, že to zvládám dost dobře, když si odmyslím občasné výkyvy nálady, kterých si samozřejmě kolegové i děti všimnou. Jsem učitelka, takže v mojí práci je zapotřebí být ve stabilní náladě a klidná. Je to asi dost úsměvné, že dělám něco takového, ale řekla bych, že to dost pomáhá udržovat se v "normálním lidském módu", když to mám říct úplně přímo bez nějakých vytáček. 

Práce mě baví, takže dokud v ní jsem, cítím se v 95% případů dobře a zaměstnávám svoje myšlení natolik, že se mi nálady střídají jen málokdy. Ale střídají, o tom žádná. Hůř začíná být odpoledne a navečer, to pak vystřídám i několik nálad během pár hodin. Je to občas dost zoufalý, ale co se dá dělat. Občas pociťuju i svoje vyhýbavý chování - rozuměj tomu tak, že mám třeba něco domluvené a najednou to nějak nejde, najednou to, na co jsem se týden těšila, je prostě problém, protože cítím, jak na mě padá nějaká super melancholická nálada, která by mohla zkazit náladu všem těm lidem kolem. A to nechceš prostě. 

Ale dnešní den bude dlouhej, takže se asi nestihnu ani zamyslet nad tím, jakou náladu mám, což je celkem uspokojivý. Určitě to totiž nebude stále a jen v duchu "mám se dobře", přijdou i zkraty a situace, kdy budete mít pocit, že je to se mnou konečná. I to je ale dobrý vidět, číst.

Prvotní "terapeutickej" plán byl takovej, že si budu psát deník v každý takový situaci, ať už pozitivní nebo negativní, ale v každý - tý intenzivní myslím. Chvíli jsem ho psala, pak jsem ho ztratila (protože proč ne, že jo) a upřímně, tohle mi asi dá mnohem víc než psát pořád nějaký žvásty do listinný podoby, kde si je přečtu já a terapeutka a tím to bude končit. Sice jsem tu jako anonymní pisatel, ale i tak si myslím, že to má daleko hlubší smysl než to skrývat. Alespoň pro mě, jako pro někoho, kdo by hledal něco o té své poruše, by to mělo větší cenu. 

Tenhle článek jsem rozepsala už dopoledne a teď ho dopisuju, je právě kolem jedné hodiny odpolední a já už trochu vnímám pokles svojí nálady. Na to je dobrý jednak mít něco, čím se zaměstnáte, ale také mít něco, čím dokážete racionálně tyhle stavy řešit. A to je prostě někdy fakt strašnej problém. Nechci pořád utíkat před svejma myšlenkama prací. Nechci dospět do fáze, že nedokážu trávit čas sama se sebou bez toho, abych třeba něco nutně musela dělat, nebo aby musel být někdo se mnou. V první řadě by měl být člověk schopnej žít sám se sebou a srovnat se se svejma myšlenkama. Vůbec tím nemyslím být na všechno sám a nemít se o koho opřít, spíš jako být sám se svojí hlavou.  Ale jak? Jak toho docílit? 

Až na to přijdu, dám vědět! :) A já na to přijdu! 

Žádný poraženecký kecy! 

O revuár! :D

Ahoj všichni,

rozhodla jsem se založit tyhle stránky nejen pro sebe, ale taky pro všechny, kteří mají stejný problém jako já - emočně nestabilní poruchu osobnosti. Ať už se Vás to týká nebo ne, tyhle stránky by měly dát základní vhled do problematiky a zároveň mapovat "emočně nestabilní výlevy" někoho, kdo se s touhle poruchou potýká dennodenně. Ať už jste impulsivní nebo hraniční typ či něco na pomezí, ať už máte kombinace s jinými poruchami, které se často s touhle emoční nestálostí pojí, myslím, že když o tom nebudeme mlžit, vyřešíme toho daleko víc než když se zavřeme někde v koutě a budeme dělat, že se nás to netýká.

Tak vzhůru do toho a půl je hotovo, ne?

Budu si ještě pohrávat s designem stránek, považovala jsem za důležitější začít něčím přínosnějším. Už nějakou dobu se doslova rvu se svými emocemi. Snažím se všemožnými způsoby a často mám pocit, že mě něco sráží zpátky dolů, co něco, všechno možný. Beru si osobně každou hloupost, kterou někdo řekne, hodně mě zajímá, co o mně říkají ostatní, jak oblíbená jsem, jak oblíbená budu, jak v něčem uspěju. Docela se to daří naplňovat tyhle moje nároky na sebe, ale i tak nejsem se sebou spokojená. Střídají se mi fáze, který by spíš odpovídaly bipolární afektivní poruše, občas mám nějakou obří mánii, nával štěstí, pocit, že zvládnu cokoliv si zamanu, radost ze života, líbím se sama sobě, líbí se mi prostě všechno a je to skvělý, jsem nabitá energií a mam chuť skočit do všeho po hlavě. Pak jsou ty opačný fáze, fáze naprostýho zmaru, smutku, sebemrskačství, pocitu, že za nic nestojím, že nic nedokážu, že to nemá smysl a v neposlední řadě i to, že chci umřít. Potíž je především v tom, že se to neděje obden nebo obtejden, ale třeba třikrát nebo i víckrát denně. A to už je potom opravdu trochu na hlavu!

Lidi na to nereagují moc dobře, což je každému jednomu z nás, kdo máme tyhle zkušenosti, jasný! Pořád je to problém. Emoční nestálost je prostě druhými posuzována - sorry za ta slova  - jako debilita! Lidi si myslí, že jste prostě jen idioti, co mění nálady jak na horský dráze. Pravdou je, že aby něco působilo normálně a stabilně, nemělo by se to během dne desetkrát změnit. Což jaksi u téhle poruchy nejde. Nebo možná jde? Toť otázka. Vztahy jsou zase úplně jiná kapitola, o tom asi jindy.

Momentálně se prostě snažím hledat cokoliv, co by pomohlo. Kromě psychoterapie a farmakologický léčby tedy myslím. Spíš jako, nějak docílit vlastní silou vůle toho, aby se to zestabilizovalo. Těžko říct, jestli tohle můžeme dokázat, ale neměli bychom to předem vzdát a když se to povede jednomu, může to třeba pak být řetězovka, znáte to, chce to prostě jen vyzkoušet, co je člověk schopný zvládnout!

Možná tu teď trochu plácám pátý přes devátý, ale je to pro mě dost důležitý tohle všechno napsat. Prostě a jednoduše, v rubrice "Emoční nestabilita odborně" najdete fakt články a odkazy, který by mohly pomoct, a který jsou psaný buď odborníky nebo třeba částečně i těmi, kdo se s touhle poruchou potýkají. Totiž, při hledání nějakých informací, jak s tím naložit, jsem měla pocit, že je toho buď málo, nebo je to chaotický nebo prostě naprosto k ničemu. Dočetla jsem se prakticky jen to, že ládovat do sebe antidepresiva a chodit na terapie je jediný východisko. Pak jsem našla i jednu stránku, na kterou tady budu taky odkazovat. Ta stránka byla snad jedinou, která prostě pojednávala o tom, že tahle porucha není navěky věků, že celej život jí nemusí být propletenej, a že se dá zvládnout! A to je přesně to, co potřebujeme vidět, slyšet, číst, co chceme! Nebo ne? 

No a v rubrice "Emočně nestabilní výlevy" zas můžete sledovat tu horskou dráhu, kterou se Vám pokusím zlepšit dny. To jako tak, že na to nejste sami. Nebudu teda asi psát deset článků denně, ale občas shrnout, co a jak se dělo myslím dá docela dobrej a reálnej vhled do života s emočně nestabilní poruchou osobnosti. 

To je asi ode mě zatím všechno. 

Budu se snažit o to, aby to tu pěkně všechno bylo pohromadě, a aby to dávalo naději a sílu k tomu odhodlání zbavit se toho co nejrychleji a trvale!

Stabilní náladě zdar!